Takto se nazývá vzdělávací program, který každoročně absolvují žáci 9. tříd, aby na vlastní oči spatřili to, o čem se učili v hodinách dějepisu. Letos proběhl v pondělí 27. května. Přečtěte si zážitky a zamyšlení účastníků:
Zapůsobila na mě budova plná fotografií vězněných lidí. Je hrozné, když si představím, že všichni tam zemřeli strašným způsobem, že jejich celkový počet byl mnohem vyšší.
U fotografií bylo napsáno, že v Osvětimi lidé přežili většinou jen několik dní. Jejich tváře se změnily k nepoznání. Dospělý muž vážil v průměru 30 kg, žena 20 kg.
Za trest vězně Němci zavírali do cel o velikosti 90 x 90 cm, kam nacpali 4 až 5 lidí, kteří museli ve stoje i spát a přes den chodit pracovat.
Nejvíce na mě zapůsobilo, když jsme procházeli místností, která byla zaplněná vlasy žen, ze kterých pletli koberce.
Zaujala mě i budova číslo 11, kde byly hromady bot a další osobní věci vězňů. Slzy do očí vehnalo i dětské oblečení.
Byly tam boty, které vypadaly, jako by je nosil klučina, který má maximálně 2 roky. On si tenhle život nevybral, nevybral si, do jaké rodiny se narodí. Proč je nemohli nechat, nebo převychovat? Cokoliv než smrt.
Zajímal by mě důvod nenávisti vůči Židům. Proč zrovna oni? Jsem vděčná, že žiju teď, v této době.
Z Osvětimi jsem odjela s jiným pohledem na svět. Celý tábor má zvláštní energii. I po letech tam byla cítit energie zemřelých a celou dobu jsem měla stažené břicho.
Nevím, jestli je lepší umírat postupně prací v nelidských podmínkách, nebo být zabit hned a netrpět pomalou smrtí.
Je celkem divné, že ve městě Osvětim žijí lidé a ví, co se zde stalo. Návštěvníci se fotí, křičí…
Dlouho jsem nad tím místem ještě přemýšlela v autobuse cestou domů. Uvědomila jsem si, jak dobře si teď žijeme v porovnání s tou dobou.
Je mi opravdu smutno a není jednoduché to všechno vidět, ale i tak jsem ráda, že jsem měla tu možnost.
Miroslava Kubicová a Dagmar Hýlová
FOTOGALERIE